Centrum pro výzkum ve veřejném prostoru při GAVU Cheb

Popis

Sochař, grafik a malíř porcelánu Jaromír E. Brabenec[1] vystudoval reálné gymnázium v Praze Libni (1944 - 1952. V roce 1959 úspěšně ukončil studium technické fakulty VŠZ v Praze. Později působil jako letecký zámečník,[2] v letech 1960 - 1967 se také věnoval projektantské činnosti. Po emigraci do Švédska v roce 1968 absolvoval roční stáž na Konstfackskolan Stockholm (1968 - 1969).[3] Mezi lety 1970 - 1976 se v experimentální dílně Verkstad Stockholm seznámil s netradičními grafickými technikami a metodami zpracování kovů a smaltů.[4] V letech 1985 - 1987 působil také v tanečním muzeu ve Stockholmu. Dvakrát absolvoval letní stáž v papírně Lessebo v jižním Švédsku (1990, 1994).[5] Mezi lety 1974 - 1983 vedl na Folkhögskola Tollarö oddělení pro výuku grafických technik, v roce 1984 pedagogicky působil na Accademia di Capri v Itálii. Skupinově vystavuje od roku 1967, samostatně od roku 1964.[6]

Široký záběr tvůrčího projevu Jaromíra Brabence dokládají formálně i materiálově různorodé výtvarné artefakty vznikající například prostřednictvím experimentálních grafických technik;[7] v kontrastu k tomu autor zcela svobodně uplatňuje průmyslové výrobní postupy, pomocí nichž formuje především monumentální sochařská díla (např. Exploze mládí, 1997[8]). Motivaci ranějších Brabencových výtvarných prací představuje zkoumání principu konstrukce tvaru, hledání zákonitostí skladebnosti[9] jeho hmot, spojováním různých dílů z plexiskla,[10] (např. MIT/A, 1986,[11] ale i Stojánek, 90. léta 20. století[12]). Někdy autor přistupuje ke konfrontaci hmot a tvarů intelektuálně rozvážným způsobem čerpajícím z konstruktivistického myšlení a nové geometrie, jak již shodně upozornili Petr Beránek[13] a Jiří Šetlík,[14] jindy opuštění či nalezení nového výrazového vztahu vzniká náhle, osudovým zásahem, oproštěným jakékoli rozumové spekulace (např. Dvojče, 2002[15]). Na poli výtvarného projevu se tak setkává technická exaktnost myšlení s principem umělecké náhody v určitých momentech splývající s autorovou hravostí.[16] Prostřednictvím vlastních pravidel geometrického znázornění si tak Brabenec ověřuje, zda je u daného objektu možné uplatnit nějaký matematický řád či jakým způsobem lze již objevený strukturní systém modifikovat nebo porušit[17] (např: cyklus Blahopřání, 1994[18]). Odhalení této konveční podstaty kombinatorických pravidel, tedy z pohledu autora nutně provází její poškození, například změnou kompozičního systému, ale i destrukčním průstřelem. Nečekané narušení předpokládané tvarové harmonie v divácích může vzbuzovat i zneklidňující vjemové počitky (např: Rána č. 11[19]). Syrová nahodilost výsledného efektu, zejména u kovových úmyslně destruovaných plastik vytvořením kruhového kráteru s roztřepenými okraji, tak překračuje formálně výrazový rozměr zkoumání skladebné metriky k emocionálnímu zneklidnění osudovostí prchavé existence.

Brabencova záměrná oscilace mezi grafikou a monumentální sochařskou tvorbou ale překvapivě vychází z jediného tvůrčího zdroje. Destrukční postup uplatňovaný na ocelových objektech totiž autor analogicky užívá i v technice experimentální grafiky. Vnitřní[20] souvislost takřka totožné tvůrčí metody spočívá nejen v obdobném provádění exploze, ale je vyústěním autorovy snahy o vzbuzení a zároveň usměrnění „silokřivek" těžko uchopitelné energie ještě před střetem se statickým tělesem. Autorův zájem o destrukčně explozivní metody pravděpodobně předznamenala hraniční situace z autorova dětství,[21] kdy jej na konci druhé světové války těsně minula zbloudilá kulka. Závažnost této situace si byl autor plně schopen uvědomit až s časovým odstupem. Mrazivé poznání, že jen o „vlásek" unikl vlastní zkáze, se tak stalo silným znamením v autorově duši,[22] které ho o mnoho let později ve vlastní výtvarné tvorbě dovedlo k přepodstatnění rozporného principu, náhodný kontra osudový okamžik zániku celistvého tvaru. Brabencovy objekty nejsou semtexovým zásahem zničeny (silueta ocelových plátů zůstává prakticky zachována), ale je narušena jejich předešlá a samozřejmá integrita (charakter tvaru oceli je oproti předchozí dokonalosti trvale změněn, ba přímo zohaven). U některých objektů Jaromír Brabenec do kráteru po semtexovém průstřelu vkládá kovové předměty podobné skutečným nábojnicím. Osud kulky uvízlé v plotě reflektují objekty z cyklu Causa finalis vytvářené především v letech 1994 - 1995.[23] Výchozí materiál pro monumentální sochařskou tvorbu Jaromíra Brabence představují vyřazené pláty oceli, tzv. nejakostně zpracovaného ingotu,[24] které získává z Vítkovických železáren. Techniku průstřelu ocelového plátu trhavinou, kterou autor rozvíjel ještě před rokem 1990 ve Švédsku,[25] v českém prostředí uplatňuje ve spolupráci s destrukční skupinou Vítkovických železáren za podpory Explosie Semtín[26]

---

[1] Jeho bratr Vratislav Brabenec je známý jako saxofonista ze skupiny Plastic People of the Universe. Viz Petr Beránek v osobním rozhovoru s autorkou diplomové práce dne 8. 9. 2012. [2] Jiří Šetlík - Martin Štumpf, Jaromír E. Brabenec. Causa etc (kat. výst.), Ministerstvo vnitra České republiky 1996, nestr. [3] Uměleckoprůmyslová škola ve Stockholmu. [4] Ateliér grafických technik, zpracování kovů, smaltu, ručního papíru. [5] Jiří Machalický, Jaromír E. Brabenec (kat. výst.), Galerie Smečky v Praze 2006 - 2007, nestr. [6]Olaf Hanel, Jaromír E. Brabenec (kat. výst.), Dům umění v Opavě 1998, nestr. [7] S principy experimentální grafiky se Jaromír Brabenec seznámil ve Švédsku. Viz Jaromír Brabenec v e-mailové korespondenci s autorkou diplomové práce ze dne 21. 12. 2012. [8] Exploze mládí, 1997, ocel, 150 x 314 x 2,3 cm. Viz Jiří Machalický (pozn. 5), s. 14. [9] Petr Beránek - Věra Jirousová, Jaromír Brabenec. Obálky, blahopřání, Causa finalis (kat. výst.), Galerie výtvarného umění v Ostravě 1995 - Galerie moderního umění v Hradci Králové 1995, s. 2. [10] Kompozice z plexiskla: viz Jaromír Brabenec, Plexisklo, Jaromir-e-brabenec.cz, http://www.jaro mir-e-brabenec.cz/plexisklo.php, vyhledáno 28. 12. 2012. Kompozice z plexiskla jsou reprodukovány také ve výstavním katalogu: viz Olaf Hanel (pozn. 6). [11] MIT/A, 1986, plexisklo, Viz Petr Beránek - Věra Jirousová (pozn. 9), s. 18. [12] Jaromír Brabenec, Stojánek (objekt v 10 obměnách), 90. léta 20. století, technika i rozměry neuvedeny. Viz Jiří Šetlík - Martin Štumpf (pozn. 2), nestr. [13] Petr Beránek - Věra Jirousová (pozn. 9), s. 2. [14] Jiří Šetlík (pozn. 346), nestr. [15] Dvojče, 2002, ocel, 30,5 x 7,3 x 5 cm. Viz Jiří Machalický (pozn. 5), s. 8. [16] O principu hravosti v tvorbě Jaromíra Brabence viz Petr Beránek - Věra Jirousová (pozn. 9), s. 5. [17] Věra Jirousová interpretuje objekty a malby Jaromíra Brabence inspirované geometrickou abstrakcí a konstruktivismem jako svébytné prostředky komunikace, kterými se umělec vytržený ze svých kořenů při pobytu v odlišném kulturním prostředí (Švédsku) snaží vytvořit univerzální dialog přenosný do libovolných kontextů. O způsobu geometrického myšlení Jaromíra Brabence, který zdůrazňuje estetickou kvalitu takto komponovaných děl. Viz Ibidem, s. 2, 4 - 5. [18] Blahopřání, 1994, plech, lak, 15 x 30 x 0,15 cm. Viz ibidem, s. 16 - 17. [19] Rána č. 11, 2000, ocel, 21 x 21 x 6 cm. Viz Jiří Machalický (pozn. 5), s. 11. [20] Na dotaz, zda vnímá určitou spojitost mezi experimentálními grafickými metodami a semtexovým zásahem oceli, autor odpověděl následující: Denní produkce v ruční papírně Lessebo byla okolo 20 kg, asi 4 zaměstnanci. I tam jsem použil různé způsoby perforace papíru. Ten efekt jsem se snažil právě výbuchem převést do plechu, resp. pancíře o tloušťce 25 - 35 mm. Viz Jaromír Brabenec v e-mailové korespondenci s autorkou diplomové práce ze dne 24. 12. 2012. [21] Na jaře roku 1945 si tehdy jedenáctiletý Jaromír Brabenec hrál na zahradě domu jeho rodičů, když náhle kolem něj proletěla svištící kulka a zavrtala se do kovové trubky plotu zahrady. Svůj zážitek Jaromír Brabenec popisuje v ostravském výstavním katalogu, kde je černobíle reprodukována fotografie autentické kulky. Viz Petr Beránek - Věra Jirousová (pozn. 9), s. 8 - 9. [22] Pro ilustraci je zde uveden přepis textu z katalogu Obálky blahopřání. „Hrot času míří ... přímo do srdce ... zastaveným pohybem ... v pohybu zastavený ... přímo do srdce ... míří hrotem čas ... přímo do srdce ... čas míří hrotem v pohybu zastavený ... zastaveným v pohybu ... míří hrot času ... do srdce přímo!" Verše jsou ve formě japonské poezie haiku s konstantní sedmnáctislabičnou stavbou jednotlivých strof. Viz Ibidem, s. 11 - 12. [23] Ibidem. [24] Ingot - hutní polotovar určený k dalšímu průmyslovému zpracování. Výběr vhodného materiálu dle Jaromíra Brabence probíhá takto: Autor v očekávání stojí u válcovací dráhy, kde se ocel lisuje na tenké pláty (ingot). V případě, že se horký plech přetrhne, je vyřazen z dalšího procesu zpracovávání, tak Jaromír Brabenec po určité době zkoumá, zda-li je vhodný pro jeho výtvarné záměry. Autor dle vlastních slov nejraději pracuje s ocelí, která je méně slisovaná, tedy její tloušťka je větší než předepisuje výrobní norma. „[...] a když se plech uprostřed procesu přetrhnul, byl jsem rád, byl-li ještě tlustý." Těmito argumenty mimo jiné autor odůvodňuje formální variabilitu svých po obsahové stránce příbuzných děl. Viz Jaromír Brabenec v e-mailové korespondenci s autorkou diplomové práce ze dne 24. 12. 2012. [25] Jaromír Brabenec uvedl, že princip destrukce si nejprve vyzkoušel v médiu papíru ve švédských experimentálních dílnách. V silném zaujetí tímto procesem přemýšlel, jak „explosivní" techniku uplatnit v kovu. Ve Švédsku objevil možnost práce s trhavinami (takto vzniklé objekty vystavoval např: ve švédské galerii Vision ve Stockholmu), kterou po roce 1990, při svých pobytech v České republice realizuje v technickém zázemí Vítkovických železáren a Explosie Semtín. Viz Ibidem. Společnost Explosia na zakázku nabízí tzv. výbuchové svařování kovů. Viz Neautorizováno, Výbuchové svařování kovů, Explosia.cz, http://www.explosia.cz/?show=svarovani, vyhledáno 5. 1. 2013. [26]Viz Jaromír Brabenec v e-mailové korespondenci s autorkou diplomové práce ze dne 24. 12. 2012. Poctu nejmenovaným stručně zmiňuje Marie Šťastná ve své dizertační práci Vztah architektury a plastiky v Ostravě ve 20. století. Bohužel uvádí mylnou informaci o tom, že destruktivní průraz oceli byl vytvořen dělostřeleckou střelou. Viz Marie Šťastná, Socha ve městě. Vztah plastiky a architektury v Ostravě ve 20. století (dizertační práce), Seminář dějin umění, FF MU v Brně, 2009, s. 101.