Centrum pro výzkum ve veřejném prostoru při GAVU Cheb

Ducháček Jiří

Adolf Benš

Časové údaje
1936 - 1939

Materál
bronz

Umístění
Praha, Ústřední budova Elektrických podniků hlavního města Prahy, Bubenská 1

Souřadnice
14.436900, 50.098599

Popis

"Na počátku roku 1935, když se už částečně užívaná budova pomalu připravovala k oficiálnímu předání do užívání, se začala správní rada Elektrických podniků zabývat také myšlenkou na některé výtvarné doplňky. Nejdříve se projednával návrh na vyhotovení pamětní desky či pomníku, věnovaného zaměstnancům EP, kteří padli v první světové válce. Toto dílo mělo být umístěno na čestném místě ve dvoraně nové budovy. Předseda správní rady Ing. Eustach Mölzer navrhoval, aby byl takový pomník postaven v parku u jižního vchodu, protože nepovažoval za vhodné, aby byl pietní či smuteční symbol umístěn jako dominanta interiéru. Architekt Benš, který byl autorem paláce Elektrických podniků, upozorňoval, že socha v interiéru by musela býti ohromných rozměrů, aby nedopadla titěrně. Taková socha by také znamenala větší stavební úpravy, protože by se muselo řešit zatížení stropu. Nedoporučoval však ani parkové prostředí na straně nábřeží, spíš se přikláněl k parku u kostela sv. Antonína na západní straně paláce. Připomněl ale, že pro sochařskou výzdobu již v původním projektu vyhradil místo po obou stranách hlavního vchodu z Bubenské ulice. K takovému řešení se v březnu 1935 přiklonil také ředitel elektráren ing. Běšínský. V dubnu 1935 byl vyzván známý akademický sochař Ladislav Šaloun (...), aby se k úvahám vyjádřil, protože byl uměleckým poradcem hlavního města Prahy. „Zvenčí u hlavního vchodu do hally jsou umístěny po stranách schodiště dva mohutné podstavce, které přímo vybízejí, aby na nich byla umístěna nějaká plastika a oživila klidné linie a plochy budovy,“ napsal Šaloun správní radě. „Zde by bylo možno na jednom podstavci umístiti památník padlým, ovšem v podobě glorifikace a na druhém podstavci rozmach současné práce, vyrostlé z obětí těch, kteří položili život pro lepší budoucnost své vlasti.“

V květnu se Ladislav Šaloun dostavil osobně do Ústřední budovy EP a debatoval se zástupci EP o celé záležitosti. Z jednání vyplynulo, že bude vypsána užší soutěž na vytvoření dvou sousoší na podstavce u hlavního vchodu. Správní rada rozhodla, že soutěž bude vypsána při příležitosti státního svátku 28. října 1935. Během dalších jednání s Ladislavem Šalounem byly dohodnuty další podrobnosti o podmínkách soutěže, včetně odměn a složení poroty. Další postup v soutěži schválila zvláštní komise 26. září 1935.

Správní rada Elektrických podniků vydala k 28. říjnu 1935 vyhlášku s názvem Veřejná soutěž na získání návrhů na sochařskou výzdobu hlavního vchodu do Ústřední budovy EP. Následně vyhlásila veřejnou soutěž i veřejně, a sice prostřednictvím 12 deníků ve středu 30. října 1935 a ve Věstníku hlavního města Prahy 12. listopadu. Zúčastnit se mohli jen českoslovenští státní příslušníci české a slovenské národnosti. Jako ideové návrhy byly správní radou určeny: motiv z oboru elektrárenského (výroby, užití elektřiny) pro jednu stranu, pro druhou stranu motiv z dopravy elektrickou drahou. Maximální výška plastik byla stanovena na 3,5 m. Komise požadovala, aby uchazeči předložili návrh fasády se zakreslenými sochami v měřítku 1:50, sádrové modely ve velikosti nejméně jedné pětiny skutečné velikosti, rozpočet a podepsané soutěžní podmínky na důkaz souhlasu. Současně bylo určeno, že vítěz soutěže obdrží částku 15 000, 2. místo bude ohodnoceno částkou 10 000 a 3. místo 5 000 Kč. Porota mohla doporučit i zakoupení (fakticky odměnění) dalších návrhů až do celkové výše 25 000 Kč. Odborné porotě předsedal Ing. Eustach Mölzer, předseda správní rady EP. Dále v ní zasedali dva členové správní rady, ústřední ředitel elektráren ing. Běšínský, projektant budovy ing. arch. Benš, akademičtí sochaři Ladislav Šaloun a Ladislav Kofránek, Prof. Dr. Antonín Matějček, a Prof. Jakub Obrovský, profesor Akademie výtvarných umění. Celkem do 15. května 1936, kdy byla uzávěrka soutěže, bylo do budovy Elektrických podniků doručeno 28 soutěžních návrhů se šedesáti modely. Všechny návrhy byly anonymní, označené jen hesly, jména autorů byla v zalepených obálkách. Po uzávěrce, mimo soutěž, doručil svou představu i architekt Pešánek (ale jen výkres, ne modely), takže jeho návrh nebyl porotou posuzován. Porota se sešla 25. května 1936 v tzv. muzeu elektrických drah, což byla místnost rezervovaná k takovému účelu už od dokončení budovy (jak ale víme, muzeum se tehdy nakonec nezřídilo). Jednalo se o suterénní prostor, kde později byl archiv. Porota ve dvou kolech nejdříve vyřadila 15 návrhů a po krátké diskuzi odpadla ještě další tři díla. Nakonec se porota shodla na tom, že první místo v soutěži získal návrh označený heslem E 33, druhé místo návrh s heslem 10 a třetí cenu získal návrh A.

Po úředním otevření obálek se ukázalo, že autorem vítězného návrhu je akademický sochař Jiří Ducháček z Prahy 7, Korunovační 4. O výsledku soutěže se veřejnost dověděla z denního tisku 3. června 1936. Všechny návrhy pak byly veřejně prezentovány na výstavě uskutečněné od 8. do 21. června. Shlédlo ji celkem 221 návštěvníků. Návrhy (z nichž ty, které prošly třetím kolem, byly Elektrickými podniky od autorů odkoupeny) pak byly tvůrcům vráceny.

Z následujícího období jsou informace nejasné. Dne 7. října 1936 se už za přítomnosti sochaře Jiřího Ducháčka konala schůze další poroty, aby bylo projednáno definitivní umístění modelů soch ve skutečné velikosti, tj. 3,7 m vysokých, na soklech před budovou. Bylo konstatováno, že sochy v této velikosti působí příznivěji, než kdyby byly menší. Bylo ale nutné, aby byly sochy posunuty ještě dál od bočních stěn do ulice a do schodiště, což znamenalo další stavební úpravy. Nepodařilo se ale bohužel nalézt žádnou objednávku těchto modelů v měřítku 1:1, ani rozpočet či jejich vyúčtování. Lze tedy jen odvodit, že na nich Ducháček pracoval někdy mezi červnem a říjnem 1936. Ladislav Ducháček byl porotou vyzván, aby provedl v měřítku 1:10 (tentokrát už za honorář) ještě model celého hlavního vchodu. Na doporučení architekta Benše bylo rozhodnuto připravit i různé alternativy soklů. Modely 1:10 Ducháček dokončil během měsíce.

O přípravách, které pravděpodobně proběhly v roce 1937, nevíme nic. Archivní materiály mlčí. Teprve v dubnu 1938 se události hnuly dál. Stavební oddělení elektráren vypracovalo projekt potřebných úprav schodiště (především soklu) hlavního vchodu Ústřední budovy. Návrh schválila správní rada 10. června 1938 a požádala pražský magistrát o stavební povolení. Podle projektu měly být stávající sokly odstraněny a nahrazeny novými, betonovými a obloženými žulovými deskami. Každá ze soch měla vážit 800 kg. Součástí žádosti byly i dvě fotografie se sádrovými modely soch ve skutečné velikosti. Magistrát 19. srpna 1938 žádosti vyhověl a dal souhlas s úpravami. Další písemné zmínky o sochách se nepodařilo nalézt. Snad zabránila realizaci díla mobilizace, snad válka. A nebo přece jen…

Existuje několik fotografií, na kterých je sokl již po úpravě a – se sochami! Zůstává ale otázkou, zda se jedná o definitivní sochy, či o vhodně natřené původní sádrové modely. Zdá se však, že jde o definitivní díla! Snímky modelů bohužel zachycují celkový dojem vchodu, ale pod lupou jsou odlišné některé detaily od pozdějších snímků. Jisté je jedno. Jak dokládají snímky z květnového povstání v roce 1945, na soklech žádné sochy nestojí. Pokud byly skutečně vytvořeny a instalovány na upravené sokly, byly za války zcela jistě odstraněny (jako mnoho jiných bronzových soch) a materiál použit pro válečné účely. Jiří Ducháček (pokud sochy opravdu vytvořil) tak zřejmě přišel o své životní dílo. Informace o jeho osobě a tvorbě jsou (zatím) mimořádně skromné." (krácený text P. Fojtíka, viz literatura).

Literatura

Fojtík, Pavel: Tajemství soch v Bubenské ulici. In: DP Kontakt. 11/2005, s. 2. www.dpp.cz/download-file/275/11-listopad-2005.pdf (zde i fotografie z archivu DP)

Autor hesla
?